Od překladatele
Kníhu vydám v roce 2022
Když mluvíte s Václavem Michalským nebo jeho dcerou Taťjánou Glazkovou, v současné době ředitelkou jeho nakladatelství Soglasie, nikdy neřeknou celý název knihy. Jen: „Pracuješ na Adamovi?“, případně: „Václave, přišli Vám ty – sapogi“ (boty, myšlen román Sedmnáct levých bot).
Spisovatelův děda se jmenoval Adam. Setkáte se s ním v povídkách Recenze a Šakali.
Postava Adama vystupuje jako hlavní personáž této knížky.
Adam Dombrovskij je muž Alexandry Alexandrovny Haluško-Dombrovské, jedné z hlavních postav sextalogie Jaro v Kartágu. Ti, kdo již čtou druhý díl sextalogie Osamělý je všude na poušti, to vědí.
Adam Dombrovskij je druhé jméno-pseudonym hlavního hrdiny románu Sedmnáct levých bot, vlastním jménem Alexej Zykov, který ho získal, když pro něj lékař Afanasij nechal zfalšovat doklady po mrtvém geologovi na Sibiři, aby ho uchránil před dalším lágrem.
Všemi romány prochází nejen postava Adama, ale třeba lampa se zeleným stínítkem
Knihu jsem získal na podzim 2017, když jsem navštívil Václava Michalského u něj na dače u města Podolsk, v chatové oblasti, která byla původně určena spisovatelům. Mimochodem, nevím, zda ještě má, ale měl psa, a ten se jmenoval Markýz. A vzácnou shodou jsme v šestém díle sextalogie Jaro v Kartágu – Ave Maria.
Ochutnejte anotaci a první tři kapitoly románu. A když vás knížka zaujme, zaregistrujte, ať vám mohu poslat info, že vyšla.
Nezapomínám na jazykové fajnšmekry, na konec textu přikládám originál v elektronické formě.
Bavte se 🙂
Václav Hrbek
Anotace
Nová povídka Václav Michalského „Adam – první člověk“ se nepodobá žádné z předchozích autorových prací. Čtenáři, seznámení s novelami „Balada o staré zbrani“, „Kátěnka“, „Kamna“, romány „Sedmnáct levých bot“, „Tajné milosti“, sextalogií „Jaro v Kartágu“, najdou v nové povídce spoustu neočekávaného jak ve stylu a způsobu vyprávění, tak v samotném materiálu této malé knihy. Co se patrně nezměnilo ve vztahu k předchozím knihám zůstává jen vysoká úroveň opravdovosti a schopnosti vdechnout hrdinům život, což je charakteristické pro tvorbu Václava Michalského.
Když se přibližně 330 let před narozením Krista během pochodu do Indie šestadvacetiletý Alexandr Makedonský v čele svých vojsk chystal dobýt Derbent a procházel tímto úzkým písčitým koridorem mezi horami a Kaspickým mořem, bylo asi stejně horko a větrno, jako to poslední mírové léto před Velkou válkou, když mě, jednoročního, koupali ve vaně klikové skříně sovětského náklaďáku „GAZ-AA“, známého mezi lidmi jako „jedenapůltuna“, protože jeho nosnost byla právě taková.
Ukázka z knihy
I.
Když se přibližně 330 let před narozením Krista během pochodu do Indie šestadvacetiletý Alexandr Makedonský v čele svých vojsk chystal dobýt Derbent a procházel tímto úzkým písčitým koridorem mezi horami a Kaspickým mořem, bylo asi stejně horko a větrno jako to poslední mírové léto před Velkou válkou, když mě, jednoročního, koupali ve vaně klikové skříně sovětského náklaďáku „GAZ-AA“, známého mezi lidmi jako „jedenapůltuna“, protože jeho nosnost byla právě taková.
A koupali mě právě v této vaně nezaměnitelně prostoupené vůní motorového oleje nikoliv z rozmaru, ale protože ani koupelnu, ani vaničku, mé babičky neměly. Ale vanu od klikové skříně měly, jelikož můj děda Adam tenkrát pracoval jako hlavní mechanik garáže. Přísně vzato, ani garáž jako takovou jsme také neměli, ale disponovali jsme dlouhým vysokým přístřeškem na železných sloupech, který byl větrem a deštěm pomalován dehtem a pokrytý rákosovými rohožemi pomazanými hlínou. Pod přístřeškem, kterému se říkalo garáž, stály dvě desítky jedenapůltun s dřevěnými kabinami, které byly natřené stejně jako bočnice karosérie světle zelenou barvou. V garáži to ostře vonělo benzínem, o trošku méně mazacím olejem a solidolem, a úplně jemňoučce promazanými hadry. Naše garáž-přístřešek byla postavená na kraji holého kousku hlinitopísčité země uprostřed nedozírných vinic, které od nás oddělovala strouha, jež měla oficiální název – Kanál Říjnové revoluce.
Nejkrásnější byla moje malá Vlast v létě, za rozbřesku. Ve větvích rozložitého morušovníku za naším domem jakoby z ničeho nic a v polospánku začínali ostýchavě cvrlikat vrabci. Na dobytčím dvoře začínaly bučet právě se probouzející krávy a do úplného ticha si svými hrubými, dlouhými jazyky drbaly své vyzáblé dlouhé krky. Žlutošedá, dokonce i na pohled hustá voda v naší strouze tekla hrozně pomalu, jako kdyby přemáhala sladký spánek nad ránem. Strouha měla na šířku pět nebo sedm metrů. Na strmých srázech jejích břehů se táhla pichlavá ostružina a stály tam vysoké lámavé keře čekanky, které byly celé ověšené bílými zahradními hlemýždi. Jak jsem zjistil za čtyřicet let, tito hlemýždi byli ve Francii považováni za vybranou lahůdku, ale z našeho dvora to bylo do Francie daleko, a tak zůstávali netknuti.
Těsně před svítáním, když všechno utichalo, jako by tajilo dech, a vzduch začínal být křišťálový, v ostružinách vznikal nějaký křivolaký pohyb a ve strouze se hlučně plácaly žáby jedna za druhou a hemžily se žabičky, které vystrašila užovka.
Na naší straně strouhy byl ohromný dvůr vyšlapaný lidmi, kopyty koní a paznehty krav, vyježděný automobily a koňskými povozy. Nacházely se na něm vinné sklepy se svými dlouhými nevysokými kulatými pozemními střechami, jež byly porostlé mechem a trčely z nich větrací komíny. Dobytčí dvůr se spoustou vepřovicových přístaveb, patrová budova kanceláří, nad jejímž vchodem vlála na slunci vybledlá kdysi rudá, nyní růžová, vlajka se srpem a kladivem. A, nakonec, náš dům, který stál opodál jak od kanceláří, vinných sklepů, tak od garáže, i dobytčího dvora. Místo pro náš dům bylo, pravděpodobně, vybráno s ohledem na směry místních větrů. Bylo vybráno tak, aby zápachy z garáže nebo dobytčího dvora od nás odnášel dokonce i slabý vítr, jehož i mírný závan je unášel do dáli.
A na druhé straně vodního předělu, jako vojska na cestě, pochodovaly vojenské řady vinné révy přivázané ke sloupkům. V proměnlivém pološeru posledních minut před svítáním se temné listí vinné révy vybarvovalo bleděmodrými skvrnami od skalice a nevlídně se blýskaly zakalenými kapkami rosy.
Daleko za vinohrady začínalo město, které založil Petr Veliký v roce 1722, a za ním bylo moře, z něhož se každý Boží den vynořovalo na nebe slunce. A v té samé chvíli, jakmile nachový sluneční disk vycházel nad mořem, náš vinohrad se náhle vzněcoval a začínal oslepitelně zářit jako ohromné zrcadlo. Zářil, jiskřil tu modrým, tu zeleným, tu rudým ohněm, a poté se ještě dlouho, tu v dáli, tu blízko třpytily na vinných révách ostré záblesky.
Jak budova kanceláří, tak kravín s jeho přístavbami i náš dům byly z vepřovic. Vepřovice jsou nepálené cihly, které se dělají z hlíny, slámy a vody. Někdy se do směsi přidával koňský hnůj, jelikož se má zato, že to dělá zdi budoucího domu teplejší v zimě a chladnější v létě.
Hlína se slámou na vepřovice se mísí v létě bosýma nohama. Když jsem vyrostl, asi od čtyř let, mi občas dovolili míchat hlínu na vepřovice. Ach, jaká to byla radost – mísit hlínu se slámou, která se protlačovala mezi prsty na nohou! Takové štěstí bylo přešlapovat v jámě spolu s dospělými nebo puberťáky! Samozřejmě, všech mých pět smyslů bylo tenkrát doširoka otevřeno vstříc světu a nasávaly, nasávaly a nasávaly do sebe poznatky o jeho chutích, vůních, zvucích, světle a stínu, drsnostech, zimě a teplu. Ale tohle všechno si nepamatuji, a tak se z těch dávných časů přede mnou vynořují jen zářivé různobarevné skvrny, nebo něco úplně stojícího jak mimo mne, tak celý ostatní svět, něco osamocené a navždy zůstávající v mojí duši jako známka věčného života. Například, pamatuji si velký šikmý stín, který se odrážel od břečky, zlatavé od slunce, na dně mělké, ale široké vepřovicové jámy, kterou akorát začali plnit vodou pro další směs hlíny, slámy a malé špetky koňského hnoje. Dobře si pamatuji, jak jsem se pokoušel osvobodit od velkého stínu, který neodpovídal mojí malinké figuře. Všelijak jsem se kroutil, ale stín se mě nepouštěl. Dělal jsem dřepy a stín si dřepal, vstával jsem a stín vstával. V tu chvíli mě proklál neklidný pocit nebezpečí. Zřejmě tak se ve mně probudil šestý smysl.
Vzpomínám si, jak potom, když jsme všichni dohromady začali mísit směs a naše stíny zatančily na zemi vyšlapané do šedého lesku, můj strach beze stopy zmizel. Od té doby jsem se nikdy vlastního stínu nebál.
Mělo se zato, že čím hustší bude směs, tím lépe. Poté ji rozmísťovali lopatou na uhlí do dřevěných forem a nechávali ztuhnout. Když malta téměř zatuhla, ale ještě nestačila ztvrdnout, snímali formy a dávali do nich nové porce směsi.
S prvními paprsky slunce se na cestě, která k nám vedla od bílých saklí sousedního aulu pod horou, rozléhaly veselé hlasy dojiček, smích a zvonění věder. Když přišly na dobytčí dvůr, zvedaly krávy, umývaly jim vemena kalnou vodou ze strouhy a začínaly je dojit. V tichu brzkého rána zvoní o vědra proudy čerstvého mléka a vzduch se naplňuje touto slastnou vůní věčného života.
Na konci ranního dojení dojičky cedí mléko a připravují se ho předávat účetnímu Muslimovi, který již přijel ke kravínu na dvoukolce se zapřaženou bílou kobylou Sylvou. Na dvoukolce je bílá kovová cisterna s objemem pět set litrů se šroubovacím víkem. Všichni vědí, že tuto slavnou cisternu „získal“ můj děda Adam někde ve městě. S cisternou je to všem jasné, ale proč se mladá kobyla jmenuje Sylva, nikdo neví. Mohu jen předpokládat, že ji tak pojmenovali proto, že z černého reproduktoru rozhlasu na sloupu u kanceláří bylo často slyšet:
„Sylvo, ty mě nemiluješ! Sylvo, ty mě nemiluješ!“
– před válkou v rozhlase často dávali operetu. Máváním sivé hřívy mladá blondýnka Sylva energicky odhání mouchy a má se všemi okolo radost z nového dne. Účetní má bekovku, za uchem inkoustovou tužku a v rukou soupis se jmény dojiček a přezdívkami krav.
„Socialismus je účetnictví“.
Mezitím pastýř vyhání krávy na cestu, na pastvu pod horou, ze které lehl na údolí ohromný, široký, tmavošedý stín široký téměř tři sta metrů, rozhodně ne méně. Pastýř střílí bičem z nevyčiněné kůže jako z pistole.
Je to podsaditý zrzavý šestnáctiletý chlapec, který se jmenuje Alimchan, s krutým pohledem šedo vodnatých očí zpod armádní brigadýrky s pěticípou hvězdou.
„Prásk! Prásk!“ vyhání stádo na cestu a nepřetržitě máchá bičem. Ví, že mu to jde dobře.
Černé malé horské krávy, lenivě pohybující náhodně zadníma nohama, rozbíjejí růžový prach na cestě. Světle šedý vlkodav Džigit, bez ocasu a uší, s nahnědlými skvrnami na bocích a mordě, kterého dostal pastevec jako pomocníka, aktivně pročichává trávu na krajnici. Hledá tu léčivé trávy, aby podpořil svůj postarší organismus, a pastýř práská a práská bičem z nevyčiněné kůže.
Jedny dojičky kydají kravín, vyhrabují hromady hnoje se slámou, jiné hned dolévají trochu vody ze strouhy a zručně dělají rýči směs na kizjak (sušený zvířecí trus) a rozkládají malé, dvacet centimetrů v průměru široké placky z této směsi na rovné hliněné prostranství, aby proschly. Placky rychle vyschnou, a tak bude kizjak – topivo na celý podzim a zimu jak pro kancelář, tak pro dům hlavního mechanika Adama, to jest pro náš dům. Již jsou nachystané velké hromady kizjaku, ale dlouho nevydrží. Hoří skvěle, ale zimy jsou u nás kruté. Severní vítr Ivan, který fouká od moře, dokonce i při nula stupních vyvane teplo odevšad. V našem okolí nejsou lesy, a tudíž je to se dřevem špatné, ale zato nás zachraňuje kizjak, kterého moc nebývá. Máme hlínu na zamazání štěrbin, máme slámu, zkrátka, máme všechno. Na podzim, když ze sloupků sundávají vinnou révu, předtím, než ji přikopou na zimu, odřezávají staré nebo přebytečné části, které by překážely formování nových. Tudíž jsme měli spoustu vinné révy, která také dobře hoří a voní. Obyčejně se používá na zátop.
Vinař Vartan vždycky říkal, že máme nejlepší vinice okolo Kaspického moře. Vartanovi lze věřit, je z Kizljaru – rodové votčiny knížete Bagrationa. A Kizljar byl vždycky proslavený skvělými koňaky, které si podle místních legend objednával pro své potřeby sám Churchill, a jeho potřeby, vzhledem k tlustému tělu, nebyly zanedbatelné.
Asi jsme měli dům malý a nehezký na pohled, ale mě se zdál velký a překrásný. Jeho zdi byly z vepřovic. Lomená, poměrně pozvolná střecha byla ve třech vrstvách pokryta rákosovými rohožemi pomazanými hlínou. Na střeše někde na okrajích, ze severní strany, se zelenal mech a po celé její ploše kvetly květiny. S prvním teplem rozkvétaly rudé máky. Když vál větřík, po naší střeše probíhaly rudé vlny. Poté se objevovala žlutá barborka, rozkvétaly vysoké bílé heřmánky, které byly uprostřed časné černé jižní noci tak vyzývavě krásné, že to slovy nešlo popsat. A, nakonec, celé léto, celý podzim a do samotné zimy tam stály světle fialové suché květy slaměnky. Když teď píšu tyto řádky a myslím na slaměnky, hned si vzpomenu na mého dědu z otcovy strany, Adama.
II.
Během dlouhého letního dne žhnulo malé bílé slunce, mnohem bělejší než sluneční svit, tak horce, že dokonce mouchy a šídla přestávaly létat, protože se bály, že jim přeschnou a rozsypou se křídla. K polednímu na střeše našeho domu vadly všechny květiny kromě slaměnek, které stály vždycky zpříma – jak ve vedru, tak v zimě.
Letní večer býval krátký, tichý a jasný. Zpoza nekonečných sluncem sežehlých světle zelených řad vinné révy, přivázané k vysokým tyčkám, která stále ještě skrývala pod listy nedozrálé hrozny protáhlých Dámských prstíků, narůžovělého Muškátu, silného jako třešeň, modročerné Isabely a dalších druhů, zpoza matně rozlišitelných obrysů města v dáli na mořském břehu, valily se k nám vlny tak svěžího vzduchu naplněného vůní mořských rostlin, že mimovolně jak lidé, tak krávy v kravíně, i starý pastevecký pes Džigit, který je chrání, všichni začali dýchat z plných plic a radovat se s každým dechem. Od moře vál severní vítr Ivan. Narodil se někde v Astrachaňských stepích jako suchý a horký, a proletěv několik set kilometrů nad mořem, plnil se voňavou mořskou svěžestí. A když dorazil k nám, zdálo se, že obléval tímhle svěžím chládkem celý svět: garáž, kravín, kanceláře, vinné sklepy a střechu našeho domu, na níž přes den vadnoucí květiny zvedaly hlavu Ivanovi v ústrety.
Noc padla vždycky náhle. Na vysokém černém nebi se objevovaly zářící a jakoby pronikavé hvězdy a brzy začala být vidět proměnlivě svítící, doslova krupičná Mléčná dráha. A když se rozhořel měsíc v úplňku, velké hvězdy ztrácely svůj ostrý svit a staly se z nich světélkující přelévající se kamínky, ale úplně malinké, které zlatě září na černomodrém pozadí nekonečného, dalekého nebe. Zpravidla právě touto dobou pozdního večera na vzdálených krajích vinohradů vznikal rámus naplněný mnoha hlasy, ve kterých bylo ode všeho trochu – jak pláče, tak chechotu, stenů i výkřiků beznaděje. Tyto směsice zvuků, letících temnotou mezi větrem se lehce pohupující vinnou révou, se blížily rychlostí běžících psů a stále těsněji obkličovaly naši usedlost.
Obvykle, jakmile jsem uslyšel tyto hrůzné zvuky, odcházel jsem do domu, ale jednou jsem se zapomněl na prahu. Stalo se to tak, že můj děda Adam stál zády ke dveřím, tváří ke mně, a měl je za sebou pevně zavřené.
„Oh-je-je-jej! Uj-a-a! Cha-ch-cha! Ua-ua! Uj-cha-cha! A-a-a-a-aj!“ naplnily hlasy, ze kterých stydla krev, celý vinohrad a neodvratně se blížily a užuž byly připraveny překonat naši poslední obranu, naši vodní hranici – strouhu, zarostlou na strmých březích plazivou ostružinou, která byla při zářivém mrtvolném mírně nazelenalém svitu měsíce tajemně černá. Ostružinou, ve které se na noc schovalo tolik plazů a obojživelníků jako štíhlovky, užovky a žáby.
Stále se blíže a blíže mezi řadami vinohradu míhaly zlověstné zelené tečky. Věděl jsem, že tak hoří jejich oči za svitu měsíce…
„Šakalů se nesmíš bát. Žerou jenom zdechliny a napadají jen slabé, a ty jsi silný. Jsi silný?“ zeptal se děda Adam.
„Silný,“ popotáhl jsem si krátké kalhoty, houpající se na jedné kšandě, a odpověděl přesvědčivě dědovi, byť mi běhal mráz po zádech.
„Tak zažeň šakaly. Křič, pískej a dupej nohama!“
Některé děti se naučí brzo mluvit, některé číst, a já se naučil brzo pískat. Pastevec Alimchan mi ukázal, jak je třeba dávat na jazyk zdvižené konečky prsteníčku s ukazováčkem a silně fouknout. Zasvětil jsem této vědě více než měsíc. Ne jednou, ani dvakrát, ale určitě více než tisíckrát mi namísto zapískání vyletěly z pusy jen sliny. Ale jednou se rozlehlo zapískání! A od té doby jsem se jednou pro vždy naučil, že hlavní je zvládnout techniku tohoto umění. Nejdůležitější je to udělat poprvé, a dál už to půjde jako po másle. Vůbec mi to pískalo velmi slušně.
„A pískáš na dva prsty, nebo normálně?“ zeptal jsem se dědy.
„Co ti jde silněji?“
Zapískal jsem bez prstů a pak na dva prsty.
„Pískej na prsty,“ poradil mi děda. „Vystraš šakaly. Udělej to sám. Oni utečou. Hlavně se neboj. Jasný?“
Nestihl jsem odpovědět. Pro mne zcela neočekávaně můj děda Adam vešel do domu a pevně za sebou zavřel dveře.
Zůstal jsem sám s vytím a kvílením šakalů, s míháním se jejich zelených nemilosrdných očí v hlubině vinohradu, které byly téměř na přístupové cestě ke strouze.
Zařval jsem ze všech sil. Poté jsem zapískal na dva prsty. Zadupal bosýma nohama. Ještě jsem z posledních sil zaječel.
Zelené ohýnky postupovaly stále blíž a blíž.
Velmi zdařile a pronikavě jsem zapískal na dva prsty. Ale náhle se od kravína donesl chraplavý řev našeho ochránce Džigita a směrem k našemu domu se mihnul velký, letící stín. Asi to psovi chvíli trvalo sem doletět, ale mně se zdálo, jako by tu byl hned, protože v mžiku vyrostl vedle mne. Jeho sytý, mocný štěkot jako nůž uřízl šakalí vytí. A navíc během sekundy, dvou, zakvákaly družně na březích strouhy stovky, a, možná, tisíce žab. A znovu jsem podařeně tak silně zapískal, že mi samotnému zazvonilo v uších. Ještě se mi to tak nikdy nepodařilo. Džigitovo vytí, kvákání žab a moje urputné pískání fungovaly dohromady natolik, že se zelené ohníčky na té straně strouhy na chvíli zastavily, znehybněly, ale potom přišlo vytí a chechot a zelené ohníčky šakalích očí se začaly vzdalovat od naší usedlosti s rychlostí běžícího psa.
Zřejmě mi tenkrát bylo sedm, protože když to budu měřit podle hlav, byla ta moje nad velkou hlavou Džigita. Byl jsem radostí bez sebe a objal oběma rukama psí hlavu a políbil ji na chladný mokrý čumák. Pes si s mou opovážlivostí nevěděl rady, tak jen ustoupil trošku stranou. S trhnutím jsem otevřel dveře domu.
„Sakra!“ zanadával dobrácky děd Adam, který stál za dveřmi, protože ztratil rovnováhu a málem vypadl z dveří.
Od té doby jsem se nikdy v životě žádných šakalů nebál.
III.
Nejen před šakaly, ale ani před neznámými psy nelze utíkat, protože tehdy u nich začíná pracovat lovecký instinkt. Ty, co utíkají, přijímají za svou právoplatnou kořist. Všechno, co se nehýbe, pes nevidí na více než pět set metrů, a všechno ostatní vidí mnohem ostřeji, téměř přes kilometr. Tento způsob psího vidění světa upevňuje lovecký instinkt, začíná fungovat jeho spouštěcí mechanismus. Úhel vidění je u psů až 240 stupňů.
O tom, že se nesmí utíkat před psy, mi říkal jak děda Adam, tak pasák Alimchan. Pravda, neříkali mi to tak vědecky, ale smysl jsem pochopil. Podle jejich rady jsem neutíkal před cizími psy a tvářil se, že se jich ani trochu nebojím.
A co se týče Džigita, od toho památného letního večera, když jsem já, on a tisíce žab odrazili šakalí útok, naše vztahy se psem se silně zlepšily. Pokud byly dříve poměrně neutrální, tak nyní začaly být zcela přátelské. Tato změna proběhla pravděpodobně i proto, že když mne Džigit vzal pod svou ochranu jednou, rozhodl se, že to tak musí být navždy, že je teď za mě zodpovědný. Samozřejmě, nikoliv jako za ovci, ale ani jako za svého pána Alimchana, a jako za něco mezi nimi.
Džigit bylo celé psovo jméno. Pasák Alimchan říkal svému pomocníkovi Džigit, a já ještě kratčeji – Dži.
Dži byl statný pes. Měl v kohoutku 70 centimetrů, ale možná i víc. Jeho tělo na silných tlapách dýchalo silou, dokonce i když dřímal, a dřímal pořád. Ano, ano, na pohled byl Dži velmi flegmatický. Zdálo se, že vždycky dřímal, ale viděl, slyšel, všechno cítil a v jakoukoliv chvíli byl připraven k akci, která pro jeho protivníky nevěstila nic dobrého. Hlava psa byla velká, široká, s viditelnou rýhou uprostřed čela – k nosu. Nos s velkými černými nozdrami měl také široký. I když Dži již dávno nebyl mladý, zůstaly mu silné, čisté a bílé zuby stojící těsně u sebe – předmět mé bledé závisti.
Mezi dalšími poklady jsem disponoval trojúhelníkovým střepem zrcadla, pokrytém z lícové strany černými tečkami z toho, že amalgam na rubové straně se silně odřel. Byť s tečkami, ale stejně to bylo zrcadlo velmi dobré. Pouštěl jsem s ním na hodně velkou dálku sluneční prasátka a srovnával své zuby jako noty na buben s bílými, čistými zuby našeho Džiho.
Rozevíral jsem upravené suché černé psovy pysky a sám jsem hned cenil svoje do zrcadla. Srovnával jsem své dva šedé vrchní a dva šedé spodní mléčné zuby, srovnával a velmi spoléhal na to, že když mi nakonec vyrostou skutečné nové zuby, tak je budu mít stejně bílé a silné jako Dži. Dokonce i pasák Alimchan se divil, že pes pokorně snáší mé výstřelky. Ale já se tomu nedivil, věděl jsem, že Dži chápe, že dobré zuby nepotřebují jen psi, ale i lidé. Od té doby, co mě začal respektovat a poznávat mezi ostatními, oplácel jsem mu to stejnou měrou. Často jsme spolu tlachali ve stínu kravína o všem možném. Zpravidla se to dělo buď během večerního nebo ranního dojení – do té doby, jak Alimchan vyháněl stádo na pastvu, nebo poté, co jej přihnal. Dži byl celý den v práci – pod modrou horou. A i já jsem mě co dělat – buď míchat hlínu na vepřovice, nebo pouštět prasátka, nebo hledat na vinici hrozny, které stačily uzrát, a jíst je k prasknutí, a ještě jsem měl další desítky malých záležitostí.
Co mě už nikdy nezajímalo, tak to, že jsem nenafukoval žáby slaměným brčkem a nevyhazoval je potom co nejvýš, aby se rozplácly bílým, jemným, nafouklým břichem o tvrdou zem a poskočily jako míč, nebo se hned rozletěly na kousky. Teď jsem si pamatoval, že v okamžiku nebezpečí tisíce žab na březích naší strouhy se společně postavily na mou stranu. Byl jsem žábám vděčný za naše vojenské spojenectví a již nikdy jsem jim sám neubližoval a před druhými jsem je chránil, dokonce i před užovkami a měďankami. Samozřejmě, neoblíbil jsem si žáby do té míry, aby se mi je chtělo sníst, jak to dělají Francouzi, ale miloval jsem je silně a věrně. Na každou malou žabičku jsem se nyní díval s přátelskou účastí.
A co se týká Džiho, tomu se naše rozhovory líbily, celý život ho tím nikdo nerozmazloval. Čabanové (Huculové) jsou národ tvrdý a mlčenlivý, a dojičky nikdy nemají čas, ale mezi sebou se smějí. A čemu asi rozumí mladé dojičky v mužských debatách?
Dži se narodil vysoko v horách, na letních pastvinách, na kraji velké alpské louky, kde pro v zimě vyhladovělé ovce rostly důležité zelené trávy jako zelená kostřava, luční jetel, popelavý kozinec, světle modrý hlaváč a tmavě modrý hořec. Po zimování na Černých zemích, kde se každá travička dobývala s obtížemi, po těžkém pochodu čítajícím stovky kilometrů stále výš a výš do hor, pohublé, vysílené ovce se ocitaly na letních pastvinách přímo v ráji, a tak den za dnem přibývaly na váze, ukládaly si ocasní tuk a radovaly se ze života.
Zde, na okraji pestrobarevné alpské louky, pod skalou, která byla ze severní strany lehce potažená modrošedým lišejníkem, pod skalou, která v noci ukrývá před studeným větrem, který vane z vysokých zasněžených hor, a přes den chránící před žhoucími paprsky vysokohorského slunce, se narodil Dži. Objevil se na tomto světě jako třetí, a poté se narodila sestřička a ještě jeden – čtvrtý bratříček. Dži si vedl dobře a byl silný od narození, ale jeho budoucí osud zatím nebyl rozhodnut. Podle zvyku, prvních osm dní nechali všech osm štěňat. Jednak, aby se fena rozkojila, a pak proto, že osmý den jejich štěněcího života již bylo vidět, kdo je silný a zdravý a koho je možné vyřadit a poslat na onen svět. Proč nenechávají všechna štěňata? Proto, aby ti, kterým je dáno přežít, měli dostatek mateřského mléka ze struků, které dobře rozdojil celý vrh.
Mimochodem, psí mléko je mnohem tučnější a bohatší na bílkoviny nejen proti kravskému, ale dokonce i kozímu. Navíc psí mlezivo disponuje natolik silnými antibakteriálními účinky, že stabilně chrání štěně před různými nákazami první dva měsíce, do té doby, dokud samo není dostatečně silné a bude schopné se nemocem samostatně bránit.
Za prvních osm dní se Dži zvládl ukázat – očividně přibýval na váze. Jej, a ještě dva jeho bratry nechal Čaban naživu, ale jejich sestřičku a čtvrtého bratříčka nenechal. Čaban to neudělal z krutého rozmaru, ale jen proto, aby Dži a dva jeho šťastní bratři měli k dispozici více mateřského mléka a ze starosti, aby z nich vyrostli zdraví, silní psi, do jejichž péče je možné svěřit velké stádo ovcí. Všichni tři bratři prožili na letních pastvinách první dva roky a poté je poslali na první honění do zimních pastvišť. Tehdy už toho hodně věděli a spoustu znali, ačkoliv hlavní učení na ně ještě čekalo. V horách Džimu uřízli uši a usekli ocas. Pasák Alimchan mi řekl, že uši mu uřízli proto, aby ho za ně při rvačce vlk nemohl chytit, a ocas usekli z toho důvodu, jelikož pokud by Džimu zůstal chlupatý ocas, v zimě by si s ním přikrýval nos kvůli chladu a neucítil by včas nebezpečí. Chápal jsem, že Alichmanova slova budou zřejmě pravdivá, ale stejně mi bylo uší a ocasu mého Džiho líto.
Na suché žluté slámě, pod klenbou kravína, kde to hustě vonělo čerstvým hnojem a čerstvým mlékem, za zvuků, jež vydávaly proudy dojeného mléka o stěny díže, jsme si rádi s Džim pohovořili. Říkal jsem, co mi slina na jazyk přinesla, a Dži mluvil očima. Ne příliš velkýma, u psů vzácnýma, mandlovýma očima šedozelené barvy. Měl jsem také šedozelené oči, takže jsme si s Džim navzájem rozuměli beze slov. Obvykle měl zlý výraz v očích, jak to bývalo u všech druhů obranářských psů, ale během našich rozhovorů zlý výraz pohasl a namísto něho se rozhořely velmi laskavé, velmi chytré, všechápající jiskřičky, jejichž mihotání jsem četl jako myšlenky mého Džiho. Ti, co říkají, že psi nemluví, jsou hlupáci. Mluví, a jak! Mluvili jsme jak o zimních pastvištích v Černých zemích, tak o horách a ovcích, i dojičkách (jenom trošičku), ale hlavně o válce. V té době Velká válka, která přímo nezasáhla do našich míst, ustoupila daleko na západ, ale stále ještě trvala. Válka ustoupila, ale my jsme si dobře pamatovali její smrdutý dech, pamatovali jsme si, jak spoustu dní nad námi létali jakoby černí ptáci, velké černé chomáče sazí. To pod Grozným hořela ropa v protitankových příkopech. Hořela den za dnem, týden za týdnem. Kdo vymyslel zalití protitankových příkopů ropou a zapálit ji, není známo dosud – v 21. století. Ale Mansteinovy tankové kolony se před ohnivou stěnou zastavily, neprošly cestou Alexandra Makedonského na Derbent, ale vrátily se ke Stalingradu, i když do Baku, kde byla spousta ropy, to bylo méně než tři dny tankových přesunů.
Toužil jsem utéct do války a prosil Džiho, aby to udělal se mnou. Ale on nemohl opustit svého pána, pasáka Alimchana, s jeho kravami. Nicméně já byl připraven opustit všechno, dokonce i mého milovaného dědu Adama. Velmi jsem se bál, že válka skončí beze mě. Pasák Alimchan také toužil po frontě a toužil nestřílet bičem, ale z opravdové pušky, po skutečných nepřátelích Vlasti.
Můj děda Adam mi řekl, že Alimchana brzy ožení, protože ženiši v aulu prakticky nejsou. A i když je Alimchanovi jenom šestnáct, ale stejně bylo rozhodnuto ho oženit. Již rok se v aulu nenarodilo dítě, a tak to nešlo. Příliš jsem nerozuměl vazbě mezi budoucí ženitbou mého kamaráda Alimchan a novorozenci, ale stejně jsem se zajímal:
„A kdo je jeho nevěsta?“
„Kdo, kdo,“ zabručel děda, „jsi slepý? Všichni to vědí. Zejnab.“
„A-a,“ vzpomněl jsem si na líbeznou hubenou Zejnab se zářícíma černýma očima. Je to nekrásnější dojička a krásně zpívá.
„Jo, krásné děvče,“ smutně potvrdil můj děda Adam.
Večer jsme s dědou mluvili o Zejnab, a druhý den ráno Alimchan s jeho nemilosrdným pohledem šedých vodnatých očí zpod armádní brigadýrky s rudou hvězdou nepřišel vyhánět stádo. Nepřišel, a hotovo… jako by se nad ním voda zavřela.
V pozdním podzimu jsme v aulu obdrželi zprávu o Alimchanově smrti: „… v bojích za Debrecín padl chrabrou smrtí“. V bílém aulu pod modrou horou, která na noc ztemněla, strašně hořekovaly stařeny a dospělé ženy, velmi tenkými, doslova nadpozemskými křiky propichovaly mlhavé nebe mladé dojičky. Všechny oplakávaly nejmladšího obyvatele aulu, který padl ve válce.
Z vysoce zvrácenou hlavou vyl Dži. Vzlykal jsem, objímal jeho silný krk, a slzy mi stékaly do uší. Můj děda Adam vyšel do noci ve spodním prádle, aby mě zahnal spát, ale když došel ke kravínu a uviděl nás s Džim, jen mávl rukou, zabručel své „sakra“ a šel domů.
Stejně jako večer při šakalím vpádu, na nebi zlověstně svítil nazelenalý měsíc v úplňku. Jen teď nestál na místě, ale jako by letěl mezi chundelatými mraky stále rychleji a rychleji.
Potom jsem se od dědy dozvěděl, že pasák Alimchan se nějakým způsobem rozhodl padělat své dokumenty, postaršil se o dva roky, a utekl na frontu. A my s Džim jsme zůstali v hlubokém týlu do Vítězství, do mých druhých zubů.
Ne nadarmo si můj kamarád Alimchan vzal nejkrásnější, nejlaskavější a nejveselejší zpěvačku Zejnab. Asi by neutekl na frontu, kdyby věděl, že za tři roky Zejnab zatknou a na deset let pošlou na Sibiř – za „ekonomickou kontrarevoluci“. Udělali jí na tom, že během ranního dojení pila mléko ze struků malé černé krávy.
